Ohledně motocyklů, mám sice trochu jiný vkus než masy, ale některé legendy mne přitahují stejně jako vás ostatní. Stejně tak jako Afrika kterou už mám tu čest vlastnit a milovat nějakou dobu, nebo jako HONDA GL 1500 GoldWing kterého jsem měl díky laskavosti mého kamaráda téměř rok v užívání, i Hayabusa je jednou z legend která v mém životě prostě nemůže chybět. Před koncem milénia byla ještě SUZUKI dravým průkopníkem na poli motocyklového sportu a jejich dílo udávalo trendy. Chrlili inovace (některé z nich dnes bereme za samozřejmost :), jako bezedná studnice inspirace a rok za rokem stavěli v podstatě nové a nové motocykly od základu. Ať to byla legendární Katana, nezapomenutelné brutální supersporty GSXR s motorem vzduch/olej, nebo překvapivě nadčasový cestovní motocykl GSXF s tímtéž motorem. Mnohé z nich byly pro svoji výjimečnost právem obdivovány a uctívány. Mě trendy pravda zase tolik neříkají. Mám svůj vlastní způsob selekce motocyklů hodných uctívání, který masy nechápu a jsem za to rád. Na mnohé pro mne kultovní stroje alespoň nemusím stát frontu :). Na motocyklech mne fascinuje především jejich duše! Duše? Už s tím zase začíná, slyším šustění z davu. Ne opravdu nemám na mysli "Fahrradschlauch" ale "The spirit of the machine" :). Nemusím se před vámi obhajovat, ale aby jste neřekli, tak to trochu rozvinu :). Duši motocyklu pro mne tvoří kombinace vlastností a emocí, kterými motocykl ke mě promlouvá. Rozhodně velkou část tvoří osobitost (protože nemám rád věci které jsou příliš obyčejné). Nepochybně pak nespoutanost a ambice být lepším a dojít dál dež ostatní (a tím určitě nemyslím v počtu prodaných kusů). V neposlední řadě určitě také hodně vložené lásky a zdravé posedlosti od konstruktéra/stvořitele :). Škoda, že právě tyto ušlechtilé charakteristiky jsou v dnešní době u motocyklů tak málo k vidění :/. V době osmdesátých a devadesátých let mnozí konstruktéři předávali svým motocyklům plnými hrstmi to, co dělalo motocykl výjimečným strojem pro celé generace. Byla to doba objevování, lámání rekordů a dosahování doposud nemyslitelného a mnohdy snad i nemožného. Výsledné dílo se tak v některých případech stalo esencí překrásných vlastností která z něj každým pórem vyzařuje dodnes. --Natáhneš ruku a pohladíš ji. Nevnímáš prach zapomnění, který na ní za ta léta sedal. Nevidíš šrámy které jí život uštědřil. Cítíš jen to mrazení v konečcích prstů, které se s překvapivou rychlostí šíří do celého tvého těla. Zavřeš oči. Jediné na co dokážeš myslet, je ona. Naplňuje tě. Svět kolem tebe je pryč. Existuješ jen ty a ona. Letíte. Navždy a daleko. Jste svobodní, dokonalý, tak nějak kompletní a hotový. Ona zpívá. Jsi jediný kdo ji slyší a ona jediná kdo ti rozumí. Vaše duše jedním jsou. Navždy a daleko. Pak otevřeš oči a všechno je to pryč. Cítíš smutek a zároveň jsi šťastný. Tam hluboko uvnitř víš, že to nezmizelo beze stopy. Víš, že už nikdy nebudeš stejný jako před tím. Na tváři cítíš slzu. Ta je důkazem, že nic není skutečné, mimo to co jsi právě prožil. Nevyhnutelné. -- Proto asi mě, ale i spoustě dalších lidí, kteří to mají "od srdce", moderní motocykl nic neříká. Nemají nám totiž co nabídnout. Necitlivá komercializace, globalizace, ztráta individuality, ekologická a legislativní omezení z nich totiž udělali (až na drobné výjimky) eunuchy. Mrzáky bez duše, bezcílně se plazící po světě a žijící z dávné slávy svých předků, kterým se nemohou a ani nechtějí svými ambicemi vyrovnat, natož aby je překonaly. Ostudu minulé slávy, která se už nikdy nevrátí a je to nejspíše dobře. Proto legendy zůstanou legendami... ... Navždy. První generace SUZUKI GSX1300R Hayabusa, je pro mne posledním motocyklem z produkce SUZUKI který má porci nespoutané duše v sobě. Jistě, je zde už trochu náznak ústupků, ale i tak byla první Hayabusa jakýmsi posledním výkřikem do tmy. Smrtelná křeč bestie před tím, než ji moderní společnost definitivně ochočila, připravila o koule a dle mého názoru tak i o smysl existence.